Deset let od pádu Lehman Brothers: Too Big Too Fail aneb problém morálního hazardu bank

24.9.2018 15:51

V dalším díle seriálu věnovanému faktorům, které vedly k rozpoutání finanční krize z let 2007 až 2009, se podíváme na problém morálního hazardu. Pojem, který byl v minulosti používán zejména v návaznosti na trh pojišťoven získal na aktuálnosti díky jednání velkých amerických bank v letech před krizí. Podívejme se, jak vzniklo heslo Too Big To Fail.

_{Zdroj: Benoît Prieur via Wikimedia Commons}

Pojem morálního hazardu

Jedním ze stěžejních faktorů vzniku finanční krize, na němž se ve většině případů shodnou odborníci jinak velmi rozličných názorů, je morální hazard velkých finančních investicí. Morální hazard je pojem, který se v minulosti používal zejména v návaznosti s trhem pojišťoven. Jedná se o téma spadající do problematiky asymetrických informací. Daný subjekt plně nenese následky svého jednání, čímž je vytvářena incentiva pro jeho nezodpovědné jednání, které v konečném důsledku vyústí v nežádoucí výstup pro určitý jiný subjekt. Například koupí pojištění slábne pro pojištěnou osobu motivace k tomu chovat se takovým způsobem, aby minimalizovala pravděpodobnost výskytu pojistné události. Uzavření pojištění tak může u daného subjektu vyvolat změnu v chování směrem k větší ledabylosti a zvýšit tak pravděpodobnost výskytu pojistné události.  

Too Big To Fail problém jako variace morálního hazardu

Po rozpoutání finanční krize mezi lety 2007 až 2009 se pojem morálního hazardu výrazněji dostal do povědomí široké veřejnosti kvůli jednání velkých amerických (nutno podotknout, že mnohé evropské banky si s těmi v USA v ničem nezadaly) bank, které se pouštěly do značně riskantních finančních operací. Věděly však, že v případě neúspěchu za podstoupení většího rizika nebudou muset zaplatit. Pro tento problém se vžil termín Too Big To Fail. Banky věděly, že jsou příliš velké na to, aby je federální vláda nechala padnout. Jejich chování tak mohlo být ovlivněno tím, že si byly jisté určitou zárukou vládní sanace z peněz daňových poplatníků, v případě, kdyby jejich podnikání bylo v reálném ohrožení.

Problém sekuritizace tlačící banky do nezodpověných úvěrů

V návaznosti na výše zmíněný problém morálního hazardu považuji za vhodné dodat, že banky, které poskytovaly v letech před krizí hypoteční úvěry, nebyly příliš silně motivovány k tomu sledovat, komu vlastně úvěr poskytují. Nesplácení úvěru již banky nemuselo příliš zajímat. Za tímto faktem stálo v minulém článku probírané obchodování s MBS a CDO. Jelikož poskytovatelé hypotečních úvěrů přeprodávali tyto půjčky formou dluhopisů investorům, ztráceli motivaci vůbec sledovat rizikovost úvěrů. Tím, že banky úvěry jednoduše prodaly dál, nebylo třeba věnovat příliš pozornosti tomu, zda budou spláceny. Mechanismus sekuritizace tlačící na poskytování úvěrů bez hlubšího zkoumání dlužníka tak dal vzniknout pojmu NINJA. Jedná se o zkratku pro osoby, které nevykazovaly žádný příjem, práci a nevlastnily žádná aktiva. I přesto dostaly hypoteční úvěr. Šlo o ty nejhorší  substandardní (subprime) hypotéky, které vůbec byly poskytovány.  Jak říká Sy Jacobs, investiční manažer, který figuroval v bývalé známé společnosti Salomon Brothers v časech, kdy došlo k expanzi subprime hypoték:

„Byl to byznys s rychlým výdělkem. A každý byznys, při kterém může člověk prodat produkt, aniž by se musel starat o jeho funkčnost, nutně přitahuje pochybné existence.“

_{Zdroj: International Bar Association}

František Mašek, Fio banka, a.s.